Poslední Vánoce ...

25. prosince 2011 v 2:46 | Moos
Věnováno všem, kteří nemohou být na Vánoce s těmi, které mají rádi.

Kategorie - Jednorázovka
Žánr - Drama s vánoční atmosférou, místy smutné a depresivní
Délka - Krátká
Upozornění - 12+



Konečně jsem byl volný. Volný, ale zároveň jsem se ještě nikdy necítil tak uzavřený, tak zpoutaný. Vůbec jsem nevěděl, kam mám jít, nevěděl jsem po jaké cestě se mám vydat, abych našel to, po čem tak toužím. Nechci peníze, ani slávu. Chci klid a ticho, pryč od všech těch starostí a zmatených myšlenek, které se mi právě honili v hlavě ...
Když zůstanete rok v komatu, je to jako byste na dlouhou dobu usnuli. Vlastně ani nevíte, jak dlouho spíte. Vidíte jen černočernou tmu a uprostřed ní nepatrné, oslepující světlo zdánlivě připomínající tunel. Bůh ví, kde bych byl teď, kdybych prostě nastoupil do vlaku a nechal se odvézt tím zářícím tunelem dál. Určitě by to bylo lepší než tady. Vdechovat studený pach reality a nevědět o tom, co přijde.
Šel jsem, ani jsem nevěděl kam jdu, ztrácel jsem pojem o čase, vnímal jsem jenom poletující sněhové vločky a vzdálený, tlumený křik. Nebo to snad byl smích, či pláč? Věděl jsem však, kdo se mi směje, kdo křičí, kdo pláče. To osud se mi vysmíval, jak jsem dopadl. Troska bez duše, plahočící se prázdnými ulicemi.
Došel jsem k dětskému hřišti. Žádné z dětí si nehrálo v domečku, ani se nikdo nehoupal na houpačce. Jen jedna osamocená, drobná dívenka, malovala do sněhu svým malinkým prstíčkem v rukavici.
Okamžitě jsem ji poznal. Její dlouhé, medově zlaté vlasy a pomněnkové oči, malé rtíky a tvářičky spálené mrazem. Moje dcera ..
Z malého lesíčku se k nám blížila nádherná žena v bílém kabátě, v náručí svírala malého chlapečka, culícího se od ucha k uchu. Moje manželka s mým ročním synem ...
Chtěl jsem pohladit svou dceru po zmrzlé tváři, dát svojí ženě pusu na čelo a pochovat si svého synka. Avšak když jsem se dotknul dceřiny tváře, všechno se změnilo. Najednou už jsem nebyl na dětském hřišti, obklopený svými nejlbižšími ... seděl jsem v autě, na místě řidiče a usmíval se na svoji manželku. V rádiu zrovna hráli vánoční koledu a všichni jsme si jí vesele zpívali ... normálně bych se cítil šťastný, že jsem znovu s nimi, ale v hloubi duše jsem věděl, že se to za chvíli všechno pokazí ... otočil jsem se na malého Daniela, abych se podíval jak spokojeně pochrupuje. A pak už si pamatuju jen zvuk smyku a prudký náraz.
Vrátil jsem ze zpátky na dětské hřiště. Ale oni už se mnou ne. Jak by mohli, byli přece mrtví. Už rok. Jenom já jsem přežil, lékařům se podařilo zachránit můj život, byl bych však mnohem radši kdybych umřel s nimi. Díval jsem se na místo, kde ještě před chvílí stála moje dcera, s úsměvem na tváři a š'tastnýma očima.
Nemohl jsem se na to dál dívat. Nemohl jsem dál snášet tu ukrutnou bolest, která mi spalovala tělo a nedokázala mi logicky uvažovat. Ale na co uvažovat, přesně jsem věděl, co musím udělat.
Jakoby v mdlobách jsem se pokoušel najít dálnici, nebo něco, co by jí aspoň připomínalo. Po několika hodinách hledání jsem konečně našel to co jsem hledal. Silnici, po které jezdili desítky aut každou minutu.
Na druhé straně silnice se zase objevily. Moje žena, syn, i rozkošná dcera.
"Už jdu ..." zašeptal jsem a rozeběhnul se na druhou stranu ...
Zase jsem se objevil v černočerné tmě, předemnou se jakoby v mlze vznášel onen známý tunel. Nyní jsem však jenom nepřihlížel, šel jsem k němu blíž a blíž, až jsem dorazil k onomu tunelu, plného světla, kde na mě všichni tři usměvaví a šťastní, v bílých šatech čekali a společně se objímali v rodinném objetí ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.